Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Maggie Stiefvaterová: Nářek
8. leden 2013 | 20.24 |
Začátkem loňského roku jsem od Maggie Stiefvaterové dohltala fantasy trilogii o vlcích z Mercy Falls naprosto okouzlená jejím stylem, takže když od ní vyšla v češtině další kniha, nemohla jsem jinak, než si ji koupit a přečíst :o) Shodou okolností jsem ji začala číst někdy vloni v listopadu, takže mě po cestě vlakem na pražský koncert Muse zdařile odváděla myšlenky od zbytečné hysterie :o)
Každopádně, i když je Nářek oproti Mrazení psaný poměrně "obyčejně", pořád je hodně čtivý a oplývá příjemně sarkastickým humorem hlavní hrdinky Deirdre Monaghanové – nadějné šestnáctileté harfenistky, jejíž matka ji neustále honí po vystoupeních a vůbec ji cílevědomě plánuje život a snaží se jí dotlačit k úspěšné hudební kariéře, která se jí samotné nevydařila. Tedy ne, že by Deirdre nebyla nadaná nebo ji hudba nebavila, ale někdy je to prostě otravné. Navíc co se týče vystupování na veřejnosti, má Deirdre trochu problém s trémou a před každým vystoupením musí ze všeho nejdřív zavítat na záchodky a vyzvracet se. Jinak je ale úplně normální, tedy do chvíle, než se jí začnou lepit na paty čtyřlístky a pronásledovat ji nepřirozeně krásní cizinci.
"Ještě pořád jsem nebyla hotová. Ty zatracené vlasy mi padaly do obličeje a vepředu jsem je měla sestříhané nakrátko, takže se nedaly stáhnout do ohonu. Představila jsem si, jak vycházím na jeviště se zvratky na ofině. Obvykle pláču jen v nejvyšším zoufalství, ale teď jsem se ocitala nebezpečně blízko.
Vtom jsem ucítila, jak mi čísi chladivá dlaň shrnuje vlasy z tváře. Ani jsem neslyšela, že někdo vešel. Ale vlastně mě to nepřekvapilo, jako bych čekala, že mě tu někdo najde. I bez dívání jsem věděla, že ta dlaň je docela určitě mužská a že docela určitě nepatří Jamesovi.
V rozpacích jsem zkusila odtáhnout hlavu, ale vtom se majitel dlaně ozval: "Tím se netrap. Už to přejde."
A měl pravdu. Konečně nebylo, co ze sebe vyklopit, a já zůstala roztřesená a nadobro prázdná. Zvláštní ale bylo, že mě přítomnost toho kluka za mými zády nijak nerozhodila. Otočila jsem se, abych viděla, kdo byl svědkem té nejméně přitažlivé činnosti, jaké se děvče může dopustit. Jestli je to Andrew, dám mu pěstí za to, že se mě dotkl.
Ale Andrew to nebyl. Byl to Dillon.
Dillon.
Ten kluk, co se mi o něm zdálo. Byl tady, aby mě zachránil před veřejným výsměchem a vítězoslavně mě dovedl k nadšeným ovacím publika.
S odzbrojujícím úsměvem mi podal hrst papírových utěrek. "Ahoj. Já jsem Luke Dillon." Mluvil takovým tím tichým hlasem, ze kterého přímo prýští sebeovládání, hlasem, který si člověk nedokáže představit zvýšený. Dokonce i tady, u záchodové mísy plné zvratků, to působilo neuvěřitelně sexy.
"Luke Dillon," opakovala jsem a snažila se necivět na něj moc upřeně. Roztřesenou rukou jsem si od něj vzala ručníky a otřela si obličej. V mém snu byl neurčitě rozmlžený, jako všichni, o kom se člověku zdá, ale byl to on, o tom nebylo pochyb. Štíhlý jako vlk, se světle plavými vlasy a ještě světlejšíma očima. A sexy. Tenhle aspekt v mém snu musel chybět. "Jsi na holčičích záchodkách." (str. 17-18)
Ano, i Nářek je fantasy, a to poměrně silné. Deirdre totiž bude muset bojovat s vílami, které ačkoliv jsou nadpozemsky krásné, jsou zcela bezcitné, sebestředné a rozmarné jako malé děti (nutno jim ale připsat k dobru, že bezmezně milují hudbu :o). A samozřejmě se to neobejde bez lovestory s tajemným cizincem Lukem, který, jak se časem ukáže, není jen tak obyčejný kluk, ale vílí zabiják, který přišel Deirdre sprovodit ze světa, ale jaksi se do ní zamiloval, a tak se jí rozhodl chránit. A nechybí ani zjištění, že Deirdřin nejlepší kamarád, mírně praštěný dudák James, je do ní už dlouho zamilovaný – v tomhle typu románů už trochu klišé, ale budiž – a že Deirdre jakožto správný outsider, který je hrdinou románu, trpí zvláštními schopnostmi – mimo jiné telekinezí a tím, že vidí víly a podobná mýtická stvoření, k čemuž ostatní normální smrtelníci potřebují čtyřlístky.
"Luke pokrčil rameny. "O tomhle já bohužel nic nevím," zavrtěl hlavou. "Někteří z Těch druhých by si možná věděli rady, jenže jim dost dobře nemůžu prostě zavolat. A i kdybych mohl, nevím, jestli by se mi chtělo. Ani u těch nejlepších člověk nikdy nemá jistotu, že mu od nich nic nehrozí."
"Oni nejsou všichni jako Eleanor a Pihovatý pošuk?"
"Pihovatý pošuk?"
"Ten kluk, jak byl na recepci. A pak v Ledárně."
Luke svraštil čelo. "Aaodhan. Tak se jmenuje." Zamračil se ještě víc. "On byl v Ledárně?"
"James ho vypráskal lopatkou na popel." To mi připomnělo něco dalšího, o čem jsem chtěla mluvit. "Myslím, že na tebe James žárlí."
Luke obrátil oči k nebi. "Myslíš, jo?" Zvedl flétnu, jako by se chystal hrát, ale pak ji položil zpátky na kolena. "Zná tě už léta, Deirdre. Měl spoustu příležitostí, ale nešel do toho."
Zvedla jsem obočí. "Takže tebe to netrápí?"
Luke zavrtěl hlavou, zahrál A a povytáhl hlavici flétny. "Ne. Já tě miluju víc než on."
Vzdychla jsem si. Nejradši bych tenhle okamžik zabalila do papíru a dala si ho jako dárek pokaždé, když mi bude pod psa.
Luke se zahleděl na tichý dům. "Rozhodně jsme tady moc brzy. Chceš si něco zahrát na rozehřátí?"
Chtěla jsem znovu slyšet, že mě miluje, ale zahrát si s ním byla celkem přijatelná náhrada. Opřela jsem si harfu o rameno. Hladké dřevo mi dokonale padlo do ohybu ramene a najednou mi připadalo, že jsem nehrála už celou věčnost. "Jasně."
Luke na tom byl nejspíš podobně, protože přeběhl prsty po flétně a řekl: "Nehrál jsem pěkně dlouho. Kterou si dáme?"
Vychrlila jsem seznam obvyklých melodií, které mohl znát i on, a kromě jedné je opravdu znal. S vervou jsem se pustila do skočného reelu a Luke se ke mně pohotově přidal. Jako bychom byli dva dílky skládačky – vysoké, dyšné tóny flétny vyplňovaly prostor, kam harfa nedosáhla, a moje rytmická arpeggia na hlubokých strunách podbarvovala melodii flétny a poháněla melodii s energií, při které jsem zapomínala na všechno kromě hudby.
Když jsme dohráli první sadu, navlhčila jsem dlaní struny a Luke se zase zadíval ke stromům.
Drcla jsem ho do paže, až se obrátil zpátky ke mně. "Tak dost, to by stačilo. Na co to koukáš? Já nic nevidím. Je tam někdo?"
Luke zavrtěl hlavou. "Vsadil bych se, že teď už je dokážeš vidět všechny, stačí se trochu snažit. Ale tady nic k vidění není. Zatím."
"Zatím?" Takovéhle "nic k vidění" znělo nadmíru zlověstně.
Mávl rukou k vyvýšenému svahu dvora. "Mohutný kopec, tyhle stromy, bouřka... neumím si představit příhodnější místo a čas, aby se ukázali Daoine Sidhe."
To jméno jako by mi v duši zaznívalo nesmělou ozvěnou. "Co to znamená?"
"Věčně mladí. Víly, které uctívají bohyni Danu. Jsou..." Zarazil se a hledal to správné slovo. "... plní hudby. Hudba je přitahuje. Žijí pro ni." S pokrčením ramen vzdal další vysvětlování. "A jestli je nějaká hudba může přivolat, je to ta tvoje."
Nahmatala jsem svůj klíček na krku. "Měli bychom si dělat starosti?"
"Podle mě ne. Tihle jí odmítají sloužit a ona na oplátku dělá všechno, co může, aby je zničila. Ve skutečném, myslím lidském světě, jsou z celé téhle partičky nejslabší. Nebýt pořádné bouřky, jakou jsme měli právě teď, nemůžou ani pomyslet na to, že by se ukázali před slunovratem." Nepřestával přitom ale pozorovat ty tři stromy a já vycítila, že určitě nebezpečí přece jen představují. Zvedla jsem obočí. "Říkal jsem přece, že u žádných víl člověk nemá jistotu, že se není čeho bát," dodal. "Jsou Sidhe, co jsou schopní vraždit, jen aby se dostali k tvému hlasu." (str. 188-190)
Jinak je Nářek moc příjemné oddechové čtení, ze kterého dýchá parně letní a nefalšovaně prázdninová nálada, která na mě chvílemi působila až skoro pohádkově (to asi kvůli těm vílám, zmrzlině, čtyřlístkům a vůbec :o) Jen ten konec se mi nelíbil. Připadal mi nedořešený, jako by ho Maggie Stiefvaterová spíchla horkou jehlou, což se mi k ní moc nehodí, nebo zapomněla, že se ho chystala ještě dopsat. Klidně bych si uměla představit, že měla v plánu další díl... Každopádně tam chybí dotáhnout spoustu přízemních, reálných věcí, jako například jak Deirdre vysvětlí rodičům svůj celonoční slunovratový "flám" nebo jestli se nějak pomstí své extra nepříjemné tetě, která jí v rozhodující chvíli pěkně podrazila. Taky by mě zajímalo, jak to dopadlo s Lukem, jestli ho Deirdre potom ještě někdy v životě viděla a tak. Chápu, že je dobré ledacos nechat na fantazii čtenáře, ale všeho moc škodí. Třeba to s tou tetou mě hodně naštvalo, protože by to mohlo být poměrně vtipné – soudě podle komentářů, kterými ji v knize Deirdre častovala normálně :o)
"Oba jsme nadskočili leknutím, když se v autě najednou rozezněla hudba. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že je to ten můj praštěný telefon. Nejspíš volá máma. Na displeji ale svítilo neznámé číslo, i když jméno nad ním jsem znala: Sara Madisonová.
Podívala jsem se na Luka. "To je Sara." Otevřela jsem mobil a zvedla ho k uchu. "Haló?"
"Deirdre? Je to Deirdřino číslo, ne?"
Hulákala na celé kolo. Svým způsobem to byl nezvyk, slyšet její hlas, aniž by ji člověk viděl před sebou, a trochu mě mátlo nevidět, jak si překypujícím dekoltem upevňuje svou halasnou osobnost. Odtáhla jsem mobil od ucha. "Jo, to jsem já."
"Tady Sara." Nečekala, jestli něco odpovím, a rovnou mlela dál. "Hele, musíš mi to říct na rovinu, jasný? To jste si ze mě dělali srandu, tam v Ledárně, že jo? Musíš mi říct, jak to s váma dvěma bylo, protože co jsem přijela domů, tak z toho normálně vyšiluju. Hele, vážně, pověz mi to."
Ani mě nenapadlo jí lhát. Nemohla jsem, vždyť Pihovatý pošuk by klidně mohl ublížit jí, když se nedostane na kůži mně. "Nebyla to sranda, Saro. To bych nikdy neudělala. Vždyť mě znáš."
"Jo. Jo, to je pravda. To mě nenapadlo. Chm. Já jen že mi to hlava nebere, chápeš? No vem si, vždyť on se proměnil v... panebože! Už nikdy se nebudu na králíky dívat jako dřív."
Nedalo se říct, že by se Luke přímo usmál, ale koutek úst mu poskočil nahoru a já se zasmála, i když tu nic k smíchu nebylo. "Poslyš, Saro, musíš si na Ty druhé dávat pozor. Sama nevím, o co jim jde. Možná už nikdy nikoho z nich neuvidíš, ale třeba taky jo. Na tvém místě bych si opatřila něco železného. Pak na tebe nemůžou."
"Jasně. To mi došlo, jak jste tam mávali tou lopatkou. Vážně to bylo jako, já nevím, jako z Alenky v říši divů. Hele, a Ti druzí, jsou to všechno takoví nádherní kluci k sežrání?"
Zakručelo mi v břiše a já zakašlala, aby to nebylo slyšet. "Hm, nejsou, všichni ne. Taky jsou mezi nimi úchvatné krasavice, co z nich chlapům padá čelist na prsa."
"Rozumím, vypadají jako já," podotkla Sara.
Rozhostilo se dlouhé ticho, než mi došlo, že to byl vtip. Konečně jsem se zasmála a Sara řekla: "Jasně, dělala jsem si legraci. Ale jen pro jistotu, Ti druzí jsou teda doopravdy skuteční? Nemusím běžet do blázince a nechat se nacpat prozakem na uklidnění, jo?"
"Neboj." Samotnou mě překvapilo, s jakou jistotou to říkám. "Jsou namouduši opravdoví... a jak se s tím vyrovnáš, záleží na tobě."
Další odmlka, a pak se Sara zasmála. Znamenalo to, že jsme opravdu každá z jiné planety, když oběma trvá několik světelných let, než pochopí vtip té druhé? "Jasně. Fajn. Díky. Hned je mi líp."
Podívala jsem se na Luka. "A kdybys viděla ještě nějakého, zavolej mi, ano?"
"Jasně. Spolehni se." Zavěsily jsme a já se dlouze zadívala na telefon. Copak se celý svět zbláznil? Sara Madisonová mi volá a vyptává se na víly, jako by to byly drby ze školních chodeb? Možná mě ale víc překvapilo, že mi volá, než že se ptá na víly. Jako by se moje školní neviditelnost začínala vytrácet, právě když by se mi nejvíc hodila." (str. 200-202)
